Casus belli – září

Nikdo přesně nevěděl, co je Pogan 34. Objekt ležel daleko od měst a hlavních silnic, ukrytý mezi lesy a kopci. Z dálky nebylo vidět nic než vysoký plot, několik betonových budov, strážní věže a antény. Na oficiálních mapách byl veden jako vojenský prostor. Nic víc. Nikdy se tam nekonaly přehlídky, necvičily tam velké jednotky a žádná armádní kolona tam pravidelně nezajížděla. A přesto byl Pogan 34 vždycky dokonale hlídaný. Lidé z okolních vesnic si toho samozřejmě všimli. A protože armáda nikdy nic nevysvětlila, začali si Pogan 34 vysvětlovat po svém.

Jedni tvrdili, že tam kdysi spadla mimozemská loď a armáda ji dodnes rozebírá někde pod zemí. Jiní byli přesvědčeni, že uvnitř je tajné výzkumné centrum, kde se zkoušejí zbraně, o kterých se nikdy nebude mluvit. Nejznámější historka však patřila starému myslivci z Gornje Vely. Přísahal, že na kopci nad objektem kdysi stála obrovská anténa a že Pogan 34 není obyčejná základna, ale „vypalovač mozků“. Prý se stačí přiblížit moc blízko, začne člověku hučet v hlavě, ztratí směr a nakonec zapomene, proč tam vůbec přišel. Mladší se tomu smáli a tvrdili, že dědek jen moc koukal na filmy. Jenže potom se začaly objevovat další historky. Několik turistů, kteří se zatoulali příliš blízko k oplocenému prostoru, se údajně po několika hodinách objevili zpátky v okolních vesnicích. Byli dezorientovaní, nemluvili a nedokázali vysvětlit, kde byli. Někteří se chovali podivně, jako by vůbec nevnímali lidi kolem sebe. Jiní byli vystrašení a reagovali agresivně, když se k nim někdo přiblížil. Někteří prý dokonce několik hodin po návratu nikoho nepoznávali. Jiní přísahali, že v noci viděli nad lesem podivná světla, další tvrdili, že slyšeli hluboké hučení vycházející ze země. A jeden starý dřevař měl dokonce přísahat, že jednou v noci viděl z objektu vyjíždět sanitku. Nejdřív si myslel, že veze raněné. Jenže sanitka nezamířila k nemocnici. Zastavila až u staré lesní cesty, kde čekalo několik vojáků. Když se otevřely zadní dveře, zahlédl uvnitř několik cínových rakví. Jiní lidé později tvrdili, že v sanitce nebyly rakve, ale znetvořené lidské ostatky. A podle nejhorší verze nebylo možné některá těla ani rozdělit na jednotlivé lidi. Prý bylo několik mrtvol spojeno dohromady v jedinou masu.

Nikdo samozřejmě nevěděl, která verze je pravdivá. Stejně jako nikdo nevěděl, co se skutečně děje za plotem Poganu 34. Byly to jen báchorky, které se předávaly z generace na generaci. Příběhy lidí, kteří nikdy neviděli, co je za plotem, ale potřebovali si nějak vysvětlit, proč tam plot vůbec stojí. Aspoň tak se tomu všichni smáli.

Pravda byla mnohem méně fantastická. V Pogan 34 nebyla žádná mimozemská loď. Nebyl tam ani legendární vypalovač mozků. Alespoň ne takový, o jakém se vyprávělo. Bylo tam několik betonových budov, malá elektrárna, zdravotní místnost, kuchyně, technické zázemí a několik cel. Nebyla to klasická věznice. Byla příliš malá a chybělo jí všechno, co by člověk od věznice očekával. Nebyly zde velké ubikace, dílny ani návštěvní místnosti. Pogan 34 byl něco jiného. Byl místem pro lidi, kteří měli zmizet.

Lidé uvnitř neměli jména. Jen čísla. Někteří tam byli několik měsíců, jiní několik let. A někteří tak dlouho, že už si sami nebyli jistí, kdy naposledy slyšeli své skutečné jméno. Přesto se o ně zařízení staralo. Dostávali jídlo, lékařskou péči a čisté oblečení. Byli pravidelně kontrolováni. Nebylo žádoucí, aby umírali. Bylo žádoucí, aby zůstali zdraví. Každý z nich měl totiž něco, co někdo venku stále potřeboval. Informaci, znalost, vzpomínku, schopnost. Nebo jednoduše skutečnost, že existoval. Pogan 34 nebyl místem, kde se lidé likvidovali. Byl místem, kde se na ně čekalo. Dokud nepřijde chvíle, kdy jejich znalosti nebo schopnosti budou znovu potřeba.

Pak přišla noc, kdy se jeden z příběhů o Poganu 34 stal skutečností.

03:17 SELČ

Nad objektem se objevila světla. O několik sekund později udeřila raketa. Výbuch otřásl celým areálem. Beton se zachvěl, skla se vysypala a napájení vypadlo. Bezpečnostní systém se zhroutil a část budovy zachvátil požár. Útok však nebyl veden tak, aby Pogan 34 zničil. Zásah poškodil objekt, vyřadil jeho zabezpečení a otevřel cestu dovnitř i ven. Někdo přesně věděl, co dělá.

Několik týdnů před útokem získaly bezpečnostní složky NRS dokumenty, které spojily jedno z čísel vedených v Poganu 34 s mužem, jehož jméno se v některých starých spisech objevovalo jen zřídka. Viktor Andrejevič Sokolov. 628. Člověk, o kterém se dlouho předpokládalo, že zmizel beze stopy. Dokumenty však ukázaly, že nezmizel. Byl v Poganu 34.

A nebylo to jen NRS, kdo se o tom dozvěděl. Informace o Sokolovovi se dostala také k Novému Impériu. Obě strany tak věděly, že muž označený číslem 628 stále žije a že se nachází právě zde. Sokolov nebyl obyčejným vězněm. Jeho znalosti sahaly až k lidem, kteří stáli u zrodu projektu ORFEUS. Věděl věci, které mohly vést k Volkovovi. A pokud by se dostal ven, mohl být pro jednu stranu cenným spojencem a pro druhou vážnou hrozbou.

Nikdo však nevěděl, co Sokolov udělá, pokud dostane možnost rozhodovat sám za sebe. Bude chtít Volkova najít? Pokusí se ho zastavit? Bude spolupracovat s někým, kdo mu nabídne svobodu? Nebo se pokusí zmizet a už nikdy se do celého příběhu nevrátit?

Několik minut po zásahu bylo jasné, že v Poganu 34 něco není v pořádku. Některé dveře zůstaly otevřené. Některé cely byly prázdné. A čtyři čísla chyběla.

Jedním z nich byl číslo 628.

Jejich spisy byly stále vedeny jako aktivní. Žádný z nich nebyl oficiálně propuštěn. Žádný nebyl prohlášen za mrtvého. A přesto byli pryč.

Nikdo nevěděl, kde jsou. Nikdo nevěděl, jestli uprchli sami. Nikdo nevěděl, jestli jim někdo pomohl. A nikdo nedokázal vysvětlit, proč někdo zaútočil na místo, o jehož existenci podle všeho skoro nikdo nevěděl. NRS mělo důvod chtít Sokolova živého. Nové impérium mělo důvod chtít totéž. A někdo další měl zřejmě důvod otevřít dveře.

Okolí Poganu 34 bylo okamžitě uzavřeno. Do lesů a okolních vesnic byly vyslány jednotky. Pátrání začalo ještě před svítáním. Čtyři lidé, kteří měli zůstat zapomenuti, se nyní pohybovali někde venku. Mezi lidmi. Bez dozoru. Bez čísel. Poprvé po letech měli možnost rozhodnout sami o sobě.

Pokud je ovšem někdo najde dřív.

Protože Pogan 34 nebyl postaven proto, aby v něm lidé umírali.

Byl postaven proto, aby v něm čekali.

A teď čtyři z nich čekat přestali.

Přejít nahoru