Z kroniky neúspěchů, ztracených stop a jednoho velmi spokojeného uprchlíka
Pád Pogan 34 měl přinést odpovědi. Po raketovém úderu, který narušil chod zařízení, se do rukou NRS dostali čtyři vězni. Každý z nich měl svůj příběh, vlastní minulost a důvod, proč skončil za zamčenými dveřmi objektu, o kterém se mezi místními vyprávěly podivné historky. Velení očekávalo, že alespoň jeden z nich pomůže objasnit okolnosti spojené s projektem ORFEUS, zmizelými vědci nebo mužem známým jako Erik Volkov.
Následovaly výslechy, otázky, odpovědi, dokumenty a dlouhé hodiny přemýšlení. Někteří vězni mluvili, jiní mlčeli a další mluvili tak přesvědčivě, že nebylo možné poznat, kdy říkají pravdu. Velení naslouchalo, vyšetřovatelé zapisovali a dokumenty se třídily. A pak se všichni společně dobrali pozoruhodného výsledku. Téměř k ničemu.
Nutno ovšem dodat, že vězni sami za to nemohli. Většina z nich skutečně nevěděla nic, co by stálo za zaznamenání do dějin vojenského zpravodajství. Někteří se ocitli na nesprávném místě, jiní se zapletli do událostí, kterým sami nerozuměli. Přesto se mezi nimi nacházel jeden muž, jehož skutečná totožnost zůstala neodhalena. Vězeň 628.
Číslo bylo na očích. Informace byly k dispozici. Stopy existovaly. A někde mezi nimi se možná skrývala odpověď. Jenže hledat odpověď a skutečně ji najít jsou dvě velmi odlišné disciplíny. Zpravodajská práce vyžaduje trpělivost, pozornost a schopnost spojovat zdánlivě nesouvisející informace. A především schopnost poslouchat, když někdo naznačuje, že by určitá drobnost mohla být důležitá. Ale to už je jiný příběh.
Dokumenty zabavené ve věznici nepřinesly žádný zásadní průlom. Část z nich se shodovala s materiály nalezenými již dříve v nemocnici a archivu. Další indicie zůstaly bez vysvětlení a vězeň 628 dál zůstával pouhým číslem v evidenci. Někdy člověk nepotřebuje další důkazy. Někdy potřebuje jen znovu přečíst ty, které už má.
A kde je vlastně Erik Volkov? Ach, Erik Volkov. Muž, který se stal předmětem pátrání, o němž se mluví v kancelářích, na velitelských stanovištích i při dlouhých poradách nad mapami. Jeho jméno se objevuje v dokumentech, jeho minulost se rozebírá a jeho možné úkryty se stávají předmětem nejrůznějších teorií. A přitom možná není třeba hledat tak daleko.
Říká se, že pod svícnem bývá největší tma. Staré přísloví, které přežilo celé generace, války i několik pochybných rozhodnutí vojenských velitelů. Možná právě proto, že lidé mají zvláštní zálibu v hledání složitých odpovědí na jednoduché otázky. Co když Volkov není někde na druhém konci světa? Co když se neproplétá přes hranice, neskrývá v horských bunkrech a nepřespává v opuštěných tunelech? Co když je mnohem blíž?
Samozřejmě, jsou to jen spekulace. Žádná zpravodajská služba dosud nepotvrdila jeho polohu. Nikdo nepředložil důkaz, že by se nacházel v bezpečí, natož že by si užíval pohodlného života. Ale člověk by si skoro dokázal představit, jak někde v klidu sedí, poslouchá vzdálené zvuky světa a s pobavením sleduje, jak se kolem něj stahuje síť, která ho zatím míjí. Možná má dostatek jídla, střechu nad hlavou a pohodlné křeslo. Možná si čte knihu. Možná se dokonce dobře vyspí. Zatímco jinde se hledají stopy, on možná nemusí dělat vůbec nic. A to je na celé věci to nejkrásnější.
Mezitím se zpravodajským jednotkám podařilo objevit novou stopu. V jedné z částí průmyslového komplexu Industjaki Kompleks v oblasti Juverna se měla nacházet uzavřená chemická laboratoř spojená s projektem ORFEUS. O rozsahu výroby, množství skladovaných látek ani o konečném osudu zásob nebyly k dispozici spolehlivé informace. Zvláštní pozornost vzbudila zmínka o přípravku Vortex.
Jednotky proto dostaly nový úkol: prohledat dostupné prostory, prověřit archivní dokumentaci a zjistit, zda po uzavření provozu zůstalo všechno skutečně tak, jak mělo. Možná půjde jen o další hromadu starých papírů. Možná se konečně podaří najít odpověď. A možná bude potřeba znovu někomu připomenout, že nápověda není totéž, co dekorace.
Tak dobré ráno, dobrý večer, hezké sny nebo dobrou chuť — podle toho, kdy právě čtete náš kousek příběhu. Dávejte pozor na dokumenty, poslouchejte své okolí a nezapomínejte, že někdy bývá největší tma přímo pod svícnem.
A někde v té tmě se možná právě teď Erik Volkov spokojeně usmívá.