Máme pro vás super zprávu! Do naší party sponzorů přibyl shop, kterého si moc vážíme a nevíme jak my, ale my tam nakupujeme moc rádi a pokud se někdy zlegalizuje platba orgány, na další akci se vidíme minimálně bez jedné plíce, haha.

Určitě o nich ještě na našich akcích a sockách uslyšíte, protože plánujeme uvařit nějaké soutěže a ukazovat vám, co všechno mají tihle borci v nabídce… a že toho je kur.. a že toho není málo.

Sami se popsiují takhle:

RIGAD je ryze česká společnost, která se od roku 2011 stará o vaši vybavenost, pohodlí, bezpečnost, a to ať už jste v přírodě, na cestách, na střelnici, ve výkonu povolání a nebo se jen tak procházíte po okolí svého bydliště. Jejich hlavní stan je umístěn v Semilech, přibližně 40 kilometrů od Liberce nebo 17 kilometrů od Turnova. Již od začátku bylo jejich cílem poskytnout co nejlepší nabídku produktů, ale i služeb, abyste se u nich cítili co nejlépe, a to ať už surfujete po jejich  internetových stránkách, nebo jste si přišli vybrat osobně do jedné z prodejen.

Děkujeme!

Jedni tvrdili, že tam kdysi spadla mimozemská loď a armáda ji dodnes rozebírá někde pod zemí. Jiní byli přesvědčeni, že uvnitř je tajné výzkumné centrum, kde se zkoušejí zbraně, o kterých se nikdy nebude mluvit. Nejznámější historka však patřila starému myslivci z Gornje Vely. Přísahal, že na kopci nad objektem kdysi stála obrovská anténa a že Pogan 34 není obyčejná základna, ale „vypalovač mozků“. Prý se stačí přiblížit moc blízko, začne člověku hučet v hlavě, ztratí směr a nakonec zapomene, proč tam vůbec přišel. Mladší se tomu smáli a tvrdili, že dědek jen moc koukal na filmy. Jenže potom se začaly objevovat další historky. Několik turistů, kteří se zatoulali příliš blízko k oplocenému prostoru, se údajně po několika hodinách objevili zpátky v okolních vesnicích. Byli dezorientovaní, nemluvili a nedokázali vysvětlit, kde byli. Někteří se chovali podivně, jako by vůbec nevnímali lidi kolem sebe. Jiní byli vystrašení a reagovali agresivně, když se k nim někdo přiblížil. Někteří prý dokonce několik hodin po návratu nikoho nepoznávali. Jiní přísahali, že v noci viděli nad lesem podivná světla, další tvrdili, že slyšeli hluboké hučení vycházející ze země. A jeden starý dřevař měl dokonce přísahat, že jednou v noci viděl z objektu vyjíždět sanitku. Nejdřív si myslel, že veze raněné. Jenže sanitka nezamířila k nemocnici. Zastavila až u staré lesní cesty, kde čekalo několik vojáků. Když se otevřely zadní dveře, zahlédl uvnitř několik cínových rakví. Jiní lidé později tvrdili, že v sanitce nebyly rakve, ale znetvořené lidské ostatky. A podle nejhorší verze nebylo možné některá těla ani rozdělit na jednotlivé lidi. Prý bylo několik mrtvol spojeno dohromady v jedinou masu.

Nikdo samozřejmě nevěděl, která verze je pravdivá. Stejně jako nikdo nevěděl, co se skutečně děje za plotem Poganu 34. Byly to jen báchorky, které se předávaly z generace na generaci. Příběhy lidí, kteří nikdy neviděli, co je za plotem, ale potřebovali si nějak vysvětlit, proč tam plot vůbec stojí. Aspoň tak se tomu všichni smáli.

Pravda byla mnohem méně fantastická. V Pogan 34 nebyla žádná mimozemská loď. Nebyl tam ani legendární vypalovač mozků. Alespoň ne takový, o jakém se vyprávělo. Bylo tam několik betonových budov, malá elektrárna, zdravotní místnost, kuchyně, technické zázemí a několik cel. Nebyla to klasická věznice. Byla příliš malá a chybělo jí všechno, co by člověk od věznice očekával. Nebyly zde velké ubikace, dílny ani návštěvní místnosti. Pogan 34 byl něco jiného. Byl místem pro lidi, kteří měli zmizet.

Lidé uvnitř neměli jména. Jen čísla. Někteří tam byli několik měsíců, jiní několik let. A někteří tak dlouho, že už si sami nebyli jistí, kdy naposledy slyšeli své skutečné jméno. Přesto se o ně zařízení staralo. Dostávali jídlo, lékařskou péči a čisté oblečení. Byli pravidelně kontrolováni. Nebylo žádoucí, aby umírali. Bylo žádoucí, aby zůstali zdraví. Každý z nich měl totiž něco, co někdo venku stále potřeboval. Informaci, znalost, vzpomínku, schopnost. Nebo jednoduše skutečnost, že existoval. Pogan 34 nebyl místem, kde se lidé likvidovali. Byl místem, kde se na ně čekalo. Dokud nepřijde chvíle, kdy jejich znalosti nebo schopnosti budou znovu potřeba.

Pak přišla noc, kdy se jeden z příběhů o Poganu 34 stal skutečností.

03:17 SELČ

Nad objektem se objevila světla. O několik sekund později udeřila raketa. Výbuch otřásl celým areálem. Beton se zachvěl, skla se vysypala a napájení vypadlo. Bezpečnostní systém se zhroutil a část budovy zachvátil požár. Útok však nebyl veden tak, aby Pogan 34 zničil. Zásah poškodil objekt, vyřadil jeho zabezpečení a otevřel cestu dovnitř i ven. Někdo přesně věděl, co dělá.

Několik týdnů před útokem získaly bezpečnostní složky NRS dokumenty, které spojily jedno z čísel vedených v Poganu 34 s mužem, jehož jméno se v některých starých spisech objevovalo jen zřídka. Viktor Andrejevič Sokolov. 628. Člověk, o kterém se dlouho předpokládalo, že zmizel beze stopy. Dokumenty však ukázaly, že nezmizel. Byl v Poganu 34.

A nebylo to jen NRS, kdo se o tom dozvěděl. Informace o Sokolovovi se dostala také k Novému Impériu. Obě strany tak věděly, že muž označený číslem 628 stále žije a že se nachází právě zde. Sokolov nebyl obyčejným vězněm. Jeho znalosti sahaly až k lidem, kteří stáli u zrodu projektu ORFEUS. Věděl věci, které mohly vést k Volkovovi. A pokud by se dostal ven, mohl být pro jednu stranu cenným spojencem a pro druhou vážnou hrozbou.

Nikdo však nevěděl, co Sokolov udělá, pokud dostane možnost rozhodovat sám za sebe. Bude chtít Volkova najít? Pokusí se ho zastavit? Bude spolupracovat s někým, kdo mu nabídne svobodu? Nebo se pokusí zmizet a už nikdy se do celého příběhu nevrátit?

Několik minut po zásahu bylo jasné, že v Poganu 34 něco není v pořádku. Některé dveře zůstaly otevřené. Některé cely byly prázdné. A čtyři čísla chyběla.

Jedním z nich byl číslo 628.

Jejich spisy byly stále vedeny jako aktivní. Žádný z nich nebyl oficiálně propuštěn. Žádný nebyl prohlášen za mrtvého. A přesto byli pryč.

Nikdo nevěděl, kde jsou. Nikdo nevěděl, jestli uprchli sami. Nikdo nevěděl, jestli jim někdo pomohl. A nikdo nedokázal vysvětlit, proč někdo zaútočil na místo, o jehož existenci podle všeho skoro nikdo nevěděl. NRS mělo důvod chtít Sokolova živého. Nové impérium mělo důvod chtít totéž. A někdo další měl zřejmě důvod otevřít dveře.

Okolí Poganu 34 bylo okamžitě uzavřeno. Do lesů a okolních vesnic byly vyslány jednotky. Pátrání začalo ještě před svítáním. Čtyři lidé, kteří měli zůstat zapomenuti, se nyní pohybovali někde venku. Mezi lidmi. Bez dozoru. Bez čísel. Poprvé po letech měli možnost rozhodnout sami o sobě.

Pokud je ovšem někdo najde dřív.

Protože Pogan 34 nebyl postaven proto, aby v něm lidé umírali.

Byl postaven proto, aby v něm čekali.

A teď čtyři z nich čekat přestali.

Do samotné zóny lze vstoupit pouze ve speciálních ochranných oblecích. Ani ty však neposkytují úplnou ochranu. Každá minuta strávená uvnitř znamená vyšší dávku záření a zvyšuje riziko nevratného ozáření. Každá výprava proto musí být rychlá, přesně naplánovaná a mít jediný cíl.

Během poslední operace se obě znepřátelené strany střetly o nemocnici, rozvodnu elektrické energie a archiv zdravotnické dokumentace, který byl po vypuknutí války převezen několik kilometrů od nemocnice na utajené místo. Právě zde byly mezi stovkami běžných zdravotních složek objeveny dokumenty, které výrazně změnily pohled na celý konflikt.

Několik spisů popisovalo pacienty se shodnými příznaky. Všichni byli přivezeni při vědomí, avšak během několika minut se jejich stav začal dramaticky zhoršovat. Nejprve přicházely prudké svalové křeče a nekontrolovatelný třes. Následovala dezorientace, ztráta řeči a panika, protože postiženým postupně přestávalo poslouchat vlastní tělo. Mnozí zůstávali při plném vědomí, ale nedokázali se pohnout ani přivolat pomoc.

Lékaři marně hledali příčinu. Radiace podobné příznaky nevysvětlovala a žádná známá infekce neodpovídala průběhu onemocnění. Některé záznamy popisují celé nemocniční pokoje, kde během několika hodin zemřeli všichni pacienti i část zdravotnického personálu, který s nimi přišel do kontaktu. V posledních zápisech lékařů se stále častěji objevovaly ručně dopsané poznámky:

“Neznámý původ.”
“Izolace selhala.”
“Utéct.”

Další analýzy nakonec ukázaly něco mnohem horšího. Nešlo pouze o následky ozáření. Ve vzorcích byla identifikována dosud neznámá experimentální nervově paralytická látka vyvíjená v rámci přísně utajeného vojenského programu s krycím označením:

PROJEKT ORFEUS

Projekt ORFEUS vznikl v době, kdy válka již naplno zuřila. Obě strany hledaly prostředek, který by dokázal změnit poměr sil na bojišti. Úkolem projektu bylo vytvořit novou generaci chemické zbraně s účinky, které tehdejší prostředky nedokázaly nabídnout.

První laboratorní výsledky byly označeny za průlomové. Skutečné testování však odhalilo děsivou realitu. Účinky látky byly natolik ničivé a nepředvídatelné, že vojenské velení rozhodlo o okamžitém ukončení celého programu.

Laboratoře byly uzavřeny, dokumentace rozdělena mezi několik přísně střežených archivů a veškeré známé zásoby experimentální látky byly určeny k likvidaci.

K jejich zničení však nikdy nedošlo.

Část materiálu byla dočasně uskladněna v utajeném vojenském skladu, odkud měla být převezena k definitivní likvidaci. O několik měsíců později však oblast zasáhla balistická střela s malou jadernou hlavicí. Výbuch nezničil pouze město Župa. Zničil také utajené skladiště Projektu ORFEUS.

Radioaktivní tlaková vlna rozmetala zbytky experimentální látky do širokého okolí. Smísila se s radioaktivním prachem, popelem a troskami zničeného města. Následky byly dlouhou dobu považovány výhradně za důsledek ozáření.

Teprve dokumentace nalezená v nemocničním archivu odhalila pravdu. Řada obětí nezemřela pouze na následky radiace. Zabíjela je také látka, o jejíž existenci neměl svět nikdy vědět.

Po uzavření Projektu ORFEUS byl celý vědecký tým rozpuštěn. Jeho členové byli zadrženi, zbaveni identity a pod falešnými jmény převezeni do tajných detenčních zařízení rozmístěných po celé zemi. Jejich existence byla vymazána z veřejných záznamů.

Během přesunů vězňů a evakuace některých detenčních zařízení se jednomu z internovaných vědců podařilo uprchnout. Jeho jméno se již v minulosti objevilo v několika protichůdných zpravodajských materiálech.

Dr. Erik Volkov.

Pro jedny uznávaný vědec a vlastenec, který se stal obětí politických čistek. Pro druhé nebezpečný uprchlý vězeň, bývalý člen přísně utajeného vojenského programu a muž s vazbami na ozbrojené odbojové skupiny.

Jako ve většině válek, i zde se pravda stala jednou z prvních obětí.

Jisté je pouze to, že Erik Volkov patřil mezi hlavní osobnosti Projektu ORFEUS a po svém útěku zmizel beze stopy. Co následovalo poté, dnes dokáže s jistotou popsat jen hrstka lidí. Postupem času přestal být znám pod svým skutečným jménem. Ve vojenských hlášeních, zpravodajských spisech i mezi vojáky se začalo objevovat jediné označení.

ALCHYMISTA

Dochované výslechové protokoly vykreslují mimořádně nebezpečného člověka. Zpočátku byl považován za brilantního vědce, který věřil, že jeho výzkum pomůže ukončit válku. Postupně se však jeho posedlost vlastním dílem vymkla jakékoli kontrole.

Zatímco ostatní členové Projektu ORFEUS hledali způsob, jak vývoj zastavit, Erik Volkov tvrdil, že skutečnou hodnotu zbraně nelze posoudit v laboratoři. Pouze na bojišti.

Po prvních testech na lidech přestal o obětech mluvit jako o lidech. Ve svých poznámkách je označoval pouze jako výsledky. Smrt pro něj nebyla tragédií. Byla pouze dalším bodem výzkumu.

Jedna z posledních zpráv zpravodajské služby obsahuje větu, kterou vyšetřovatelé několikrát podtrhli červenou tužkou:

„Nezajímá ho, kdo zvítězí. Potřebuje jen publikum.“

Analytici se shodují, že pokud Alchymista znovu získá přístup ke svému výzkumu, nebude hledat spojence. Bude hledat příležitost. Je mu lhostejné, zda budou jeho oběťmi vojáci Nového Impéria, NRS nebo civilisté. Každý další konflikt pro něj představuje pouze další experiment.

Ještě znepokojivější je skutečnost, že se s největší pravděpodobností neskrývá sám. Podle několika svědeckých výpovědí kolem sebe vytvořil malou skupinu ozbrojených stoupenců. Jejich původ není znám. Mohou mezi nimi být bývalí vojáci, dezertéři i žoldnéři, které přilákaly peníze, ochrana nebo víra v člověka, jenž podle nich představuje budoucnost válčení.

Ve všech dochovaných záznamech pro ně používá jediné označení.

Dobrovolníci.

Ve svých poznámkách opakovaně tvrdil, že každý člověk se dříve či později stane dobrovolníkem. Někdo za peníze. Jiný ze strachu. Další z přesvědčení. Rozdíl je podle něj pouze v tom, jak dlouho vzdoruje.

V jednom z nalezených zápisníků stálo pouze jediné krátké heslo:

„Každý se jednou stane dobrovolníkem. Jen někteří si mohou vybrat kdy.“

Papírový archiv však obsahoval ještě jednu zásadní informaci.

Existuje Vězeň č. 628.

Muž, jehož skutečná identita byla odstraněna ze všech nalezených dokumentů. Podle stručné poznámky právě on zná pravou identitu Alchymisty i místo, kde se nyní ukrývá.

Oba muži byli kdysi nerozlučnými kolegy v rámci Projektu ORFEUS. Dlouhé roky pracovali bok po boku a společně stáli u zrodu programu. Zlom nastal ve chvíli, kdy laboratorní výzkum přerostl ve skutečné testování na živých lidech. Zatímco Alchymista začal být výsledky svého díla doslova posedlý, Vězeň č. 628 pochopil, že překročili hranici, za kterou už není návratu.

Podle dochovaných svědectví se mezi nimi odehrála prudká roztržka. Vězeň č. 628 se pokusil projekt zastavit a část dokumentace ukrýt před svým bývalým přítelem.

Krátce poté oba zmizeli z veřejných záznamů.

Alchymista uprchl.

Vězeň č. 628 byl převezen do jiného tajného detenčního zařízení, kde měl zůstat mimo dosah všech, kteří by chtěli jeho znalosti zneužít. Pokud někdo ví, kde Alchymistu hledat, pak je to právě Vězeň č. 628.

Veškeré další informace o jeho umístění byly odstraněny z papírové dokumentace a uloženy do centrální databáze zpravodajské služby. Tato databáze se nachází ve velitelství zpravodajské služby na okraji zamořené oblasti. Na rozdíl od nemocničního archivu nejsou tyto informace uloženy v papírové podobě. Jsou uzamčeny na fyzicky izolovaných serverech, které nikdy nebyly připojeny k žádné síti. Nelze je získat na dálku ani napadnout zvenčí.

Jedinou možností je proniknout přímo do objektu, obnovit napájení systému a získat data z původních terminálů. Právě tam se může nacházet klíč k nalezení Vězně č. 628. A možná i jediná šance zastavit muže, který už dávno nepovažuje válku za tragédii.

Pouze za další fázi svého experimentu.

Jednotkám NRS se podařilo zabezpečit a opravit část distribuční sítě vedoucí z rozvodny Rudník. Díky tomu byly obnoveny dodávky elektrické energie do dvou klíčových obcí, ve kterých se nacházejí zdravotnická zařízení poskytující péči civilnímu obyvatelstvu i raněným vojákům. Přestože jsou dodávky energie stále omezené a dochází k výpadkům, nemocnice již nejsou plně závislé na dieselagregátech a jejich kritické zásoby paliva se začínají stabilizovat.

Současně dosáhlo Nové Impérium významného pokroku při budování provizorního energetického propojení ze svého území směrem k rozvodně Rudník. Inženýrské jednotky dokončily většinu stavebních prací a podle dostupných informací chybí pouze poslední úsek vedení a několik technických úprav před uvedením do provozu. Vedení Impéria prezentuje projekt jako humanitární pomoc postiženému regionu, zatímco představitelé NRS jej označují za pokus o rozšíření politického a ekonomického vlivu v oblasti.

Nejdůležitější energetická tepna regionu, vedení mezi vodní elektrárnou v Južské kotlině a rozvodnou Rudník, však zůstává ve velmi špatném stavu. Průzkum potvrdil, že přibližně 80 % trasy je stále zničeno nebo vážně poškozeno. Na mnoha místech byly strženy stožáry, přerušeny vodiče a přístupové komunikace jsou zaminované nebo neprůjezdné. Obnova spojení bude vyžadovat rozsáhlé technické práce a dlouhodobé zabezpečení celé oblasti.

Humanitární situace se díky částečnému obnovení dodávek elektřiny mírně zlepšila, avšak krize zdaleka neskončila. Mnoho vesnic zůstává bez proudu, zásobování vodou je nadále omezené a obyvatelstvo je stále závislé na pomoci armády a humanitárních organizací.

Výsledek operace nepřinesl rozhodující vítězství ani jedné straně. NRS prokázala schopnost obnovovat poškozenou infrastrukturu a zajistit základní služby pro obyvatelstvo. Nové Impérium naopak významně pokročilo ve snaze propojit postižené oblasti se svou vlastní energetickou sítí. Budoucnost regionu tak bude záviset nejen na vojenské síle, ale především na tom, kdo dokáže zajistit obyvatelům světlo, vodu a návrat k normálnímu životu.

Nad Cerovac Polje a Južskou kotlinou se sice pomalu rozsvěcují první světla, avšak boj o energetickou budoucnost regionu zdaleka nekončí.

Válka o elektřinu vstupuje do nové fáze. Přes den vyrážejí do terénu technické týmy, které za ochrany vojáků opravují vedení, rozvodny a transformátory. Každý opravený úsek sítě znamená naději pro tisíce civilistů čekajících na návrat proudu, vody a spojení s okolním světem.

Se soumrakem však začíná jiný boj. To, co bylo během dne pracně opraveno, se v noci často stává cílem sabotáží. Ne vždy z vojenských důvodů. Obě strany konfliktu si uvědomují, že kontrola nad dodávkami energie představuje mocný politický nástroj. Ten, kdo dokáže rozsvítit města a vesnice, získává podporu obyvatel. Ten, kdo připraví protivníka o možnost prezentovat se jako zachránce regionu, získává strategickou výhodu.

Ve tmě tak budou operovat malé skupiny sabotérů, průzkumníků a speciálních jednotek. Jejich cílem nebudou frontové linie, ale rozvodné skříně, transformátory, záložní generátory a komunikační uzly. Zatímco jedni budou zapínat světla, druzí se je pokusí zhasnout.

V nadcházejícím období tak nebude rozhodovat pouze síla armád, ale také schopnost udržet v provozu infrastrukturu a získat si důvěru obyvatel. V okrese Cerovac Polje a Južské Kotlině totiž začíná platit jednoduché pravidlo – přes den se staví, v noci se ničí.

Až se nad regionem znovu setmí, nepůjde jen o boj o území. Půjde o boj o světlo, důvěru a budoucnost celého kraje. 

Výsledky:

Nové Impérium (červení) – 1x nedostavěné vedení  – 10 bodů

Národní Republika Stakmulov (žlutá) – 2x opravené vedení – 40 bodů

Pro místní obyvatelstvo je nedostatek elektřiny často tíživější než samotné boje. Domácnosti zůstaly bez osvětlení a vytápění, přestaly fungovat vodovody i čerpací stanice. Mobilní sítě a internetové spojení se během několika hodin zhroutily. Obyvatelé ztratili kontakt s příbuznými a informace se šíří pouze prostřednictvím armádních hlášení, místních rozhlasových stanic napájených generátory a ústním podáním.

Obchody byly během prvních dnů vykoupeny. Trvanlivé potraviny, konzervy, baterie, svíčky a balená voda prakticky zmizely z regálů. Pekárny a menší provozovny musely zastavit výrobu. V některých obcích se začaly tvořit fronty na humanitární pomoc a místní samosprávy zavedly přídělový systém. Největším problémem se však stala pitná voda. Armádní cisterny nestačí pokrývat potřeby všech sídel a mezi obyvatelstvem roste nervozita.

Nemocnice v Juzgradu, Rudniku, Stari Vrhu a vojenská nemocnice Belovac pokračují v provozu pouze díky vlastním dieselagregátům a zásobám vody z hloubkových vrtů. Lékaři jsou nuceni odkládat plánované zákroky a soustředit se pouze na nejnutnější péči. Zásoby pohonných hmot se nebezpečně tenčí a zásobovací kolony musí překonávat desítky kilometrů přes oblasti ohrožené ostřelováním, sabotáží a přepady. Pokud nebude zajištěno pravidelné zásobování, mohou být některá oddělení během několika dní uzavřena.

V regionech Juverné a Rovingrad je elektrická síť stále funkční, avšak energetici pracují na hranici svých možností. Přetížená infrastruktura a zvýšená spotřeba způsobená přesunem obyvatel z postižených oblastí vedou k častým výpadkům a nouzovým odstávkám. V průmyslové zóně Industrjaki Komplex Juvernaja již byly zavedeny regulace výroby a některé podniky byly nuceny provoz výrazně omezit.

Strategickým cílem obou stran konfliktu se stala obnova přenosové trasy mezi vodní elektrárnou Juzká Kotlina a rozvodnou Rudník. Oprava vedení by umožnila obnovit dodávky energie pro většinu postiženého regionu a stabilizovat humanitární situaci. Práce na opravách však komplikují poškozené mosty, minová pole i pokračující bojová činnost v okolí klíčových energetických uzlů.

Situace má zároveň významný politický rozměr. Vedení Nového Impéria oznámilo plán na vybudování provizorního energetického propojení ze svého území. Oficiálně jde o humanitární pomoc civilnímu obyvatelstvu, avšak mnozí pozorovatelé upozorňují, že cílem je také posílit vliv Impéria v regionu a prezentovat se jako jediná síla schopná obnovit normální život. O kontrolu nad energetickou infrastrukturou tak nyní soupeří nejen technici a vojáci, ale i politické zájmy obou stran konfliktu.

S každým dalším dnem bez proudu roste napětí mezi obyvateli, klesají zásoby a zvyšuje se riziko nepokojů. Nadcházející týdny mohou rozhodnout nejen o tom, zda se podaří obnovit dodávky elektřiny, ale také o tom, která strana získá podporu obyvatel Cerovac Polje a Južské kotliny.

Nové Impérium palbu opětovalo na předem připraveno pozici a zničilo zásahem několik stanů včetně polní kuchyně, čímž byla strana žlutých nucena shánět proviant jinde včetně území nepřítele. To motivovalo stranu žlutých ke snaze vypálení co nejvíce salv na nepřítele. Takto pokračoval boj až do odpoledních hodin. Obě strany dodržovaly taktiku vystřel a zmiz, tedy vždy změnili pozici před zaměřením nepřítelem.

Zasaženy byly zásobárny na straně Nového Impéria a červení se probojovali až k nepřátelské baterii a málem zničili. Sapér byl zastaven dvěma výstřely metr od hlavně děla. Na straně NRS byla zasažena předsunutá základna FOB Starigrad, kde bylo zničeno několik střeleckých hnízd, jedna ubytovací budova, generátor a desítka vozidel. Dále byly zasaženy sloupy vedení vysokého napětí vedoucí z elektrárny Hidrolektratna Juzka Kotlina, což způsobilo masivní výpadek celé východní části NRS tedy Juzké Kotliny a Cerovac Polje. Bez proudu zůstaly i nemocnice Juzgrad, Rudník, Stari Vrh a vojenská nemocnice Belovac.

Oblast Juverné a Rovingradu je zatím pod proudem a energetici dělají vše pro to, aby udrželi stabilitu sítě, nicméně i zde se očekávají výpadky a již nyní dochází k regulací výroby v průmyslové oblasti Industrjaki Komplex Juvernaja. Je třeba obnovit dodávky výměnou za body vlivu v oblasti. NRS musí ve stabilních oblastech postavit provizorní náhrady.

Nové Impérium chce zase přivést energii ze svého území výměnou za vliv na domorodé obyvatelstvo.
Kdo se stane spasitelem a kdo nenáviděným?

Body
Nové impérium 8×10 = 80 bodů
NRS 6×10 bodů=60 bodů

Sobotní akce se blíží a tak je ideální čas přihodit vám zase krátké počteníčko, o čem to vlastně bude. Musíme se přiznat, že pro tentokrát to bude kratší, tlačíme toho před sebou tolik, že sami nevíme kde nám spawny stojí, haha. Přesto ale věříme, že i krátký pokec vás namotá k tomu tam tu registraci prásknout a vyměnit sobotní gaučing za trochu pohybu s kvérem v ruce.

Enjoy.

Průzkum drony dále zachytil převoz dělostřelecké baterie NRS poblíž města Juzká Kotlina. Kolona mířila západním směrem k hranici s Novým Impériem. Lze předpokládat, že děla jsou nyní poblíž hranice v palebném postavení a chystají se provést úder na cesty přes hranici směrem Nového Impéria, kterými do oblasti proudí jednotky. Zničením dvou přechodů by ztratilo Nové Impérium možnost podpory v oblastí Cerovac Polje a muselo by začít hledat jiné způsoby ovládnutí území východního souseda. 

Nové impérium však přesunulo svá děla poblíž hranice a v palebném postavení a chystají se provést úder na nedalekou předsunutou základnu protivníka FOB Starigrad. Pád základny by umožnil plné kontroly nad okolím města Cerovac Polje a části Juzké Kotliny, což by se pro Stakmulov mohlo stát kritickým vzhledem k přístupu do jižní části území. 

Začíná hra o čas…

11:58 došlo ze strany NRS k vypuštění tepelně naváděných raket PVO z raketometu typu MANPADS. Dron byl sestřelen bez získaného umístění dělostřelectva. Během toho žlutá strana dokázala obsadit i letiště a 12:04 vypustit vlastní, který vyhledával posun nepřítele od státní hranice. Tato situace však netrvala dlouho a strany, které držely řídící centrum, se střídaly jako na běžícím páse.

13:28 došlo k sestřelu letounu červenou stranou a ve 14:00 se zdařil nový start tentokrát červenou stranou. 

Během tohoto byla získána armádou NRS černá skříňka z prvního sestřeleného letounu, která poskytla záznam z letové kamery, radarové záznamy a navigační polohu, čímž poskytla mnoho pozic rozmístěných cílů červené strany pro dělostřelecký přepad. 

14:15 byl průzkumným týmem objeven okolní průjezd dělostřelecké baterie a okamžitě zaměřen pomocí laserového značkovače cílů SOFLAM. Takto byl schopen průzkumný letoun sledovat zamaskovaná vozidla až na bod rozmístění dělostřelectva, o čemž vojsko NRS nemělo tušení.  

11:20 Obsazení letiště a vyčištění dráhy – Nové Impérium

11:58 Sestřelen bezpilotní letoun – NRS

12:02 Start bezpilotního letounu – NRS

12:04 Obsazení řídícího centra, vypuštění dronu – NRS

12:18 Řídící centrum převzato – Nové Impérium

12:34 Řídící centrum převzato – NRS

11:58 Pokus o sestřel bezpilotního letoun – Nové Impérium 

13:09 Řídící centrum převzato – Nové Impérium

13:28 Sestřelen bezpilotní letoun – Nové Impérium

14:00 Start bezpilotního letounu – Nové Impérium

14:02 Vydán SOFLAM 

14:15 Označení dělostřelecké baterie

14:27 Řídící centrum převzato – NRS

Body

Coming soon…

Ve vzduchu je cítit napětí, zda Nové Impérium stačí neutralizovat nepřátelské dělostřelectvo nebo NRS zastihne objevené pozice Nového Impéria nepřipravené…

Po úspěšné operaci Crossroads, kdy se místnímu lidu podařilo dopravit alespoň nějaké zásoby jídla paliva a zdravotnického materiálu, na oplátku obě strany zjistily zajímavé informace o dění v oblasti podél hranice. Zpravodajci na obou stranách ověřili informace a alespoň část z nic se zdá býti pravdivá. 

Jedna z informací, která přišla od vojáků strážících základnu FOB Hranovec, hovořila o letce dronů MQ1-Raptor, které NRS získala z černého trhu. Drony byly oficiálně vyřazeny v USA z provozu, ale objevily se zde poblíž záložní vzletové dráhy mezi FOB Starigrad a FOB Hranovec. Dokonce by k nim měly být k dispozici i laserem naváděné rakety AGM-114 Hellfire. Nicméně po zásahu města Zupy a strachu z jaderného spádu posádka, která strážila sklad utekla. 

Další informace zmiňovaly tankovou četu ukrytou jihozápadně od provizorního letiště poblíž Juzké Kotliny. Jsou nyní bez paliva a málo střežené. 

V oblasti se také nachází dělostřelecká baterie, nicméně bez bližšího určení. Informátor sdělil pouze, že viděl převážet děla s municí po cestě směrem na jih, patrně z pozic na okraji zóny spadu. 

Díky poškození vedení vysokého napětí a hydroelektrárny nemá Juverna ani Juzká Kotlina stabilní dodávky elektřiny. Zbývající elektrická vedení jsou přetížená a často tak preventivně vypínána. Nejvíce se to dotýká nemocnic v Juzké Kotlině a Juverné a průmyslového komplexu Industrjaki Kompleks, který přerušuje již tak omezenou výrobu.

Než strany zahájí hloubkový průzkum a případný útok padlo rozhodnutí využít bezpilotní letouny pro průzkum. Bohužel nejbližší letiště jsou po bojích na obou stranách mimo provoz. Nejvhodnější je využít záložní dráhu vybudovanou mezi FOB Starigrad a FOB Hranovec. Jedná se o dva rovné úseky křížících se cest, kde je vybudováno mobilní letiště. Byl to pozůstatek plánů ze studené války, nicméně informace napovídají, že příprava již byla dokončena. Poblíž jsou i opevněné objekty pro řízení letiště i dronů.

Když jsme tuhle akci připravovali, brali jsme ji spíš jako odlehčenější scénář. Velikonoce, vajíčka, trochu jiný typ hry než klasická přestřelka. Něco, kde si lidi zahrají, pobaví se a nebude to takový tlak.

Jenže hned po startu bylo jasný, že se to zvrtne. Do prostoru jsme dali celkem 72 vajec, rozdělených mezi týmy. Každý měl svůj sběrný bod – červení u vrtulníku, žlutí na SGW. Princip byl jednoduchý: najít vejce a donést ho zpátky. Ale tím, že se nosilo vždy jen jedno, byli hráči neustále v pohybu. A přesně to jsme chtěli. Posty jsme schválně rozeskládali na místa, kde se to přirozeně láme – křižovatky u vlků, nájezdy z okruhu, central. Díky tomu se hra nerozpadla na jeden velký fight, ale běžela po celé mapě. Kamkoliv ses hnul, něco se dělo. Do toho běžely časomíry na dálkové ovládání, takže tempo nespadlo ani na chvíli. Nebyl prostor se „někde zašít“ a čekat. První půlka byla přesně taková, jakou chceš vidět – vyrovnaná.

Oba týmy si držely svoje pozice, přetahovaly se o prostor a bylo vidět, že rozhodují maličkosti. Komunikace, načasování, kdo udělá chybu jako první. Po pauze jsme do hry přidali velikonočního zajíčka. Jeden hráč sbíral balíčky se sladkostmi a nosil je na velení, odkud se pak rozdávaly mezi hráče. Nebyl to hlavní cíl, ale krásně to rozhýbalo další část mapy a přidalo důvod, proč se přesouvat jinam než jen za vajíčky. Zkusili jsme i mediky s karabáčem. Upřímně – nápad zajímavý, ale moc se to nechytlo. Na každé straně zůstal v podstatě jeden, takže to hru nijak zásadně neovlivnilo. Ale přesně proto tyhle věci zkoušíme – víme, co příště upravit. Druhá půlka už měla jasnější průběh. Červený tým si postupně vzal iniciativu a začal tlačit. Ne nějakým jedním útokem, ale krok za krokem. Přes body, přes křižovatky, až se žlutý tým dostal pod tlak a stáhl se blíž ke spawnu.

A tohle je přesně ten moment, který nás zajímá nejvíc. Ne jen výsledek, ale ten průběh. Kdy se hra zlomí, proč, a jak na to hráči reagují. Ve výsledku z toho byla akce, která měla úplně jiné tempo, než jsme původně čekali. Místo „klidné velikonoční hry“ z toho byla plnohodnotná, živá a místy dost tvrdá bitva. A přesně takhle to má vypadat.

Příště to posuneme zase o kus dál.

Ať už jsi na akci byl a chceš se najít na fotkách, tak jsou k vidění na našem FB a pak ještě druhá povedená galerka na odkaze níže.

foto: https://www.rajce.idnes.cz/album/jLbgqmXcmD2fWJjG?